Zapomenutá kunsthistorička Věra Běhalová

 

V roce 2020 jsme si připomněli významné výročí, 150 let od narození jednoho ze zakladatelů moderní architektury Adolfa Loose. Prahu, Brno i Plzeň navštěvuje bezpočet milovníků Loosovy tvorby. Pojďme si připomenout ženu, bez které bychom v Plzni možná dnes neměli, co z realizací Adolfa Loose nabídnout. A navíc, letos počátkem června jsme si připomněli deset roků uplynulých od jejího úmrtí.

Zapomenutá kunsthistorička Věra Běhalová – díl 1

Láska k umění, lágry a…Adolf Loos!

Kunsthistorička Věra Běhalová celý život svým způsobem „klamala tělem“. Podle dochovaných fotografií byla křehkou drobnou ženou. Životní zkoušky, jimiž prošla, ovšem dokládají také její velkou houževnatost, neobyčejnou statečnost i schopnost vzdorovat nepřízni osudu. Od mládí trpěla závažnými zdravotními potížemi. V 50. letech prošla komunistickými kriminály. Za politické oblevy v následující dekádě jako památkářka zmapovala plzeňské interiéry vytvořené podle návrhů ve východním bloku tehdy opomíjeného a na západě teprve objevovaného otce moderní architektury Adolfa Loose. Řadu těchto interiérů již tehdy navrhla k památkové ochraně, čímž je fakticky pomohla zachránit pro dnešek, kdy se Plzeň stává Mekkou milovníků Loosovy tvorby. Po emigraci v 68. roce seznámila s těmito Loosovými realizacemi západní svět. Etablovala se jako historička umění, kterou nebylo možné přehlédnout. Její život by vydal na román. Přesto jméno Věry Běhalové dnes zná jen hrstka pamětníků, odborníků na dějiny umění a jejích bývalých žáků. Nazveme-li nějakou osobnost jako „neprávem zapomenutou“, u Věry Běhalové to platí snad na tisíc procent! Napravit tento fakt se pokusila přednáška, uspořádaná 24. listopadu 2016 v plzeňském Brummelově domě, jehož interiér patří k nejcennějším dochovaným Loosovým realizacím nejen v Plzni. Vybrané místo mělo svoji logiku, Věra Běhalová byla v úzkém kontaktu s matkou současného majitele budovy, paní Valerií Brummelovou a paní Janou Brummelovou, jeho tetou. S nimi probírala i závažné otázky spjaté s emigrací ve vypjatém roce 1968. Osobnost Věry Běhalové přiblížili historik Slezského zemského muzea v Opavě Mgr. Kamil Rodan, Ph.D., a kurátorka pražské Müllerovy vily, Loosova „nejkrásnějšího domu“, Mgr. Maria Szadkowská. V publiku nechyběli ani pamětníci, kteří se s paní Věrou Běhalovou osobně setkali. Rámec přednášce tvořil efektní interiér moderní jídelny Brummelova domu.

Prostředí aneb formování uměnímilovné duše

Prostějov, rodiště Věry Běhalové, se navzdory pověsti provinčního města stal kolébkou řady výjimečných osobností. Zmiňme moravského Žida Edmunda Husserla, filozofa a zakladatele moderní fenomenologie, nebo proletářského básníka z dobře situované rodiny Jiřího Wolkera. Dále také světově proslulého českého vědce a vynálezce Otto Wichterleho, který přispěl k rozšíření měkkých kontaktních čoček. Znalci kunsthistorie budou vědět o jeho sestře, české sochařce Haně Wichterlové. Právě o ní Věra Běhalová hned po své emigraci v 69. roce napsala článek do 4. čísla časopisu Christliche Kunstblätter pod názvem Die Bildhauerin Hana Wichterlová. Obě ženy také pojilo dlouholeté přátelství. V komunitě prostějovských Židů bychom našli i předky slavného spisovatele Stefana Zweiga. Vypůjčme si popis města, jak vypadalo ještě na přelomu 19. a 20. století a nejspíše i za první republiky, z knihy Vzpomínky od spisovatelova bratrance a prostějovského rodáka Maxe Zweiga, dnes téměř zapomenutého, avšak nikoliv nevýznamného židovského dramatika (ne nadarmo se městu přezdívalo „Hanácký Jeruzalém“): „Prostějov je centrem Hané, velmi úrodné nížiny na střední Moravě… v bližším okolí nelze hledat žádný les ani kopec, ani řeku… Je to průmyslové město, které mělo v době mého mládí asi 30 000 obyvatel, z toho 1500-2000 vesměs německy mluvících Židů a asi 1000 nežidovských Němců; podstatná část obyvatel mluvila česky. Mezi německy mluvícím obyvatelstvem bylo nepoměrně více lidí s akademickým vzděláním, továrníků a majitelů obchodů než mezi prostějovskými Čechy, kteří většinou tvořili masu dělníků. Když nepočítám jednu větší továrnu na zemědělské stroje… byl v Prostějově nosným odvětvím textilní průmysl, a to v takovém rozsahu, že byl schopen pokrýt potřebu konfekčního zboží v celé staré rakouské monarchii“. Věru Běhalovou jistě okouzlovaly historizující a secesní stavby starého Prostějova (např. historizující radnice od Karla Huga Kepky nebo secesní Národní dům od architekta Jana Kotěry, stejně jako funkcionalistické stavby z 20. a 30. let minulého století, např. vila textilního magnáta Jana Nehery, proslulého prvorepublikovým sloganem „Nehera dělá šaty dobře“, nebo protější vila Marty Toulové či budova městské spořitelny a další), které představovaly nejmodernější prostějovskou architekturu z doby dětství a mládí Věry Běhalové. Úrodnou Hanou charakterizuje i vřelý vztah místních obyvatel k římskokatolické církvi. Není divu, vždyť centrum regionu, arcibiskupské město Olomouc a jeho poutní místo Svatý Kopeček, které inspirovalo k poezii i zmíněného Jiřího Wolkera, leží asi jen dvacet kilometrů od Prostějova. Mezi městy pak vedla železniční trať mířící dál do Brna. Zde všude můžeme hledat vlivy, které v mládí formovaly dívenku z dobré prostějovské rodiny.

Vyprávění historika Kamila Rodana o Věře Běhalové

Věra Běhalová se narodila 31. července 1922 v Prostějově. Tatínek Bedřich Běhal byl dobře situovaným městským úředníkem, který dokázal zajistit rodinu a Věře poskytnout zázemí pro její kulturní zájmy. Milující maminka Terezie, rozená Sucháčková, pak byla své dceři oporou i v nejtěžších chvílích. Věrka se od dětství potýkala se zdravotními problémy. Vrozená vada, vykloubení kyčelních kloubů (tzv. luxace) dívku vyřadila z běžných zábav a her vrstevníků. Zatímco její dospívající spolužáci cvičili v Sokole nebo chodili do tanečních, Věra si našla jako utěšitelky knihy. Přezdívalo se jí „Věčná studentka“, ne snad v dnešním slova smyslu, kdy věčným studentem označujeme člověka, který si ne právě úspěšnými studii takzvaně „prodlužuje mládí“. Naopak! Zajímala ji věda, vzdělání pro ni znamenalo velmi mnoho. Když v roce 1933 nastoupila na elitní prostějovské dívčí reálné gymnázium, cítila se být v sedmém nebi. Vysloveně ji fascinoval zdejší mladý profesor matematiky a fyziky, akademický malíř Jaroslav Pacák. Hltala jeho vyprávění o historických památkách a výtvarných umělcích. Však pan profesor během vyučovacích hodin, podle svědectví Věrčiných spolužaček, rozprávěl o umění a dívkám pak narychlo vysvětloval látku z matematiky a fyziky během přestávek. Zřejmě někde tady se v mladičké studentce zrodila touha jít studovat dějiny umění. A tehdy se před ní objevila první těžká životní zkouška. Maturitu složila v roce 1941. Druhá světová válka zasáhla i život v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. 17. listopadu 1939 vydal v reakci na protiokupační protesty českých studentů říšský protektor Konstantin von Neurath vyhlášku o uzavření českých vysokých škol na území někdejšího Československa. Opatření mělo trvat tři roky, ale jak rezolutně tvrdil Neurathův nástupce, mnohem tvrdší přesvědčený nacista Karl Herman Frank, na znovuotevření mohly české vysoké školy nejméně do konce války rozhodně zapomenout! Češi i Moravané sice žertovali na úkor Němců, že prý dali zavřít školy proto, aby mohli Čechy dohnat. V praxi to ale znamenalo, že 15 172 studentů bylo připraveno o možnost studovat, 513 profesorů, 475 docentů a 345 dalších vysokoškolských pedagogů přišlo rázem o práci.

Protože Věře, jako mnoha mladým Čechům, hrozilo tzv. „totální nasazení“, tedy otrocká práce za nelidských podmínek nezřídka daleko od domova, přihlásila se do kursu pro sekretářky s výukou cizích jazyků. Odborné slovníky uvádějí studium na Švehlově jazykové škole, kde měla složit alespoň zkoušky z francouzštiny a italštiny. Nedostatek pracovních sil ve válčící Třetí říši ovšem Věru Běhalovou nakonec dohnal i zde. Kurs nemohla dokončit, a proto nastoupila u Českomoravské společnosti labské v Praze. Roku 1943 nastoupila do pražské stavitelské firmy inženýra Mrhy, kde pracovala až do konce války. Ubytování si našla u příbuzných, a i v okleštěných možnostech okupované země se hluboce zajímala o kulturu, navštěvovala nejrůznější výstavy, četla.

Osvobození země v květnu 1945 způsobilo jistě i Věře Běhalové euforii. Pracovala pro švýcarský Červený kříž. Zapsala se na znovuotevřenou Karlovu Univerzitu ke studiu hudební vědy a dějin výtvarného umění. Patřila k nejpozornějším posluchačům univerzitních kapacit, jako byli historici umění Antonín Matějček, Jan Květ, Jaroslav Pěšina, Jaromír Pečírka nebo historik architektury i významný památkář Václav Mencl (plzeňský rodák, který byl po tragické automobilové nehodě pohřben na Ústředním hřbitově v Plzni), filozof Jan Patočka nebo obdivovaná profesorka (teoretička umění a archeoložka) a za války vězněná odbojářka Růžena Vacková. Studentka Věra Běhalová tehdy mohla sotva tušit, jak se jejich životy již poměrně brzy velmi zásadně propojí. Zatím ale všude vládlo nadšení z budování poválečné vlasti. Otevíraly se nejrůznější možnosti – třeba půlroční stáž na Universitá per Stranieri v italské Perugii – před rokem 1948. Věra musela být přesvědčena, že se jí splnil sen a její touze stát se prvotřídní historičkou umění nemůže nic zabránit. Kdyby jen tušila, jaké životní zkoušky má teprve před sebou.

….

Zapomenutá kunsthistorička Věra Běhalová – díl 2

Zasloužila se o záchranu plzeňských realizací jednoho z otců moderní architektury Adolfa Loose. Odsouzena za špionáž si prošla peklem lágrů 50. let. V 60. letech se mohla konečně zabývat svou láskou, uměním. Prozkoumala řadu plzeňských realizací Adolfa Loose, některé navrhla k památkové ochraně. Po okupaci země v roce 1968 se rozhodla pro emigraci. Ve Vídni se stala uznávanou kunsthistoričkou. Po sametové revoluci pomáhala v Praze uspořádat velkou výstavu slavného slovinského architekta Josipa Plečnika. Přesto její jméno zná jen hrstka odborníků a pamětníků…

Vítězný únor a lágry, odsouzena za špionáž

Historik Slezského zemského muzea Kamil Rodan, který na základě policejních archivů zdokumentoval podstatnou část života Věry Běhalové, vypravuje: Když se po válce začal život v Československu vracet do normálních kolejí, zdálo se, že ani Věřině cestě ke studiu vytoužené kunsthistorie nebude stát nic v cestě. Politický vývoj ovšem směřoval k další totalitě a před Věrou se otevírala její nejtěžší životní zkouška. Při čistkách na vysokých školách po „Vítězném únoru“ 1948 byla vyhozena Věřina oblíbená profesorka Růžena Vacková za účast na manifestaci studentů, podporujících prezidenta Edvarda Beneše. Věru kvůli třídnímu původu čekal vyhazov o rok později. Madame Heringová, učitelka francouzštiny, pomohla Věře získat místo vychovatelky v rodině francouzského vicekonzula Leleuxe. Později se Věra stala telefonistkou francouzského velvyslanectví. Tyto kontakty využila, když ji profesorka Vacková oslovila, zda by nepomohla dostat na západ zprávy o situaci české katolické církve, pronásledované komunisty, kteří ovládli moc ve státě. Věru ani na vteřinu nenapadlo odmítnout, byla upřímně věřící katoličkou a navštěvovala diskusní kroužky katolické mládeže, organizované Vackovou, kde se čím dál častěji vzrušeně hovořilo o politické situaci. Když pak profesorku zatkla Státní bezpečnost, narazili i na Věřino jméno. A zjistili i vše o dopisech, posílaných prostřednictvím Francouzů a jejich diplomatické pošty do redakcí rozhlasových vysílání Svobodné Evropy a vatikánského rádia. Věra se tak ocitla v soukolí monstrprocesů 50. let a vyšla z něj až po odpykání sedmiletého trestu za špionáž. Těžké podmínky v pracovním táboře Želiezovce na Slovensku jí způsobily dokonce částečné ochrnutí, v jehož důsledku byla převedena na lehčí práce. Po propuštění se vrátila do rodného Prostějova a nějaký čas musela strávit v nemocnici. Cejch politického vězně v prostředí moravského maloměsta ovšem nebyl ničím příjemným, rozhodla se tedy odejít znovu do Prahy, nabízející přece jen určitou anonymitu. Na studia však mohla zapomenout! Nejdříve sehnala práci výtahářky v obchodním domě Bílá labuť, později pracovala pro výrobní družstvo invalidů Drutěva.

Plzeň a osudový Adolf Loos očima Věry Běhalové

Jak se dostala Věra Běhalová do Plzně, je dodnes poněkud zastřeno tajemstvím. Zdá se, že navzdory nepřízni osudu měla dost životní energie na to, aby se pokusila dostat co nejblíže ke své životní lásce, umění. Příležitost se jí otevřela v čase polické oblevy počátkem 60. let na západě Čech, vnímaném tehdejší politickou mocí jako poněkud okrajový region. Podle odborného slovníku pracovala Věra Běhalová nejdříve pro Galerii výtvarného umění v Chebu. Zřejmě zde nebyla ve stálém zaměstnaneckém poměru, o jejím zdejším působení se zatím nenalezl žádný doklad. Jak ovšem podotýkají členové rodiny, Věra často pracovala bez pevné smlouvy. Věřiným osudem se ovšem stala západočeská metropole Plzeň, když zde získala práci na Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody, které sídlilo uvnitř historické budovy v Dominikánské ulici číslo 4. Práce památkářky ji svedla dohromady s klíčovým kunsthistorickým tématem jejího života, dílem jednoho ze zakladatelů moderní architektury Adolfa Loose. Zatímco západ Loose objevoval již od konce 50. let, v socialistickém Československu nebyl o jeho díla žádný zájem; Loos byl vnímán jako architekt pracující pro prvorepublikovou buržoasii. Příkladem podezíravosti režimu k tématu Loos může být výstava o jeho díle, kterou se podařilo zorganizovat v 80. letech 20. století progresívní Galerii Benedikta Rejta v Lounech. Rakouští hosté tehdy přivezli publikace, zabývající se Loosem, což vyvolalo okamžitou reakci Státní bezpečnosti, která začala vše okolo výstavy prověřovat. Přesto se skupiny historiků architektury a kunsthistoriků, vědomých si nadčasové i nadregionální hodnoty Loosovy tvorby, snažily jeho realizace v Českých zemích zmapovat a pokud možno i zachránit.

Věra Běhalová položila bez nadsázky základy bádání o Loosovi v Plzni, o čemž svědčí i jí vypracované karty památek, dodnes uložené na plzeňském územním odborném pracovišti Národního památkového ústavu. Navíc měla to štěstí, že hovořila ještě s některými členy rodin Loosových klientů, takže měla informace téměř z první ruky. Řadu plzeňských interiérů navrhla k prohlášení kulturní památkou, čímž některé před zničením zachránila v hodině dvanácté. Věře Běhalové se podařilo vysledovat dvě časově oddělené etapy Loosova plzeňského působení: První, ranou etapu, vymezila lety 1907–1910. Zařadila sem úpravy bytu a částečně i domu rodiny továrníka Viléma Hirsche v Plachého ulici 6 i pohodlný rozlehlý byt pro Otto Becka (Hirschův prokurista a pozdější společník), tehdy ve druhém patře domu na dnešní Klatovské 12. Po emigraci měla Věra Běhalová možnost promluvit si osobně s paní Martou Hirshovou, Vilémovou manželkou, žijící v australském Sydney. Ve třetím čísle časopisu Bauforum z roku 1970 uvedla: „Manžele Hirschovy poznal Loos ve Vídni ještě před uzavřením sňatku prostřednictvím Dr. Alfreda Krause (Vilémův švarg, starší bratr proslulého žurnalisty, romanopisce i autora divadelních her, Loosova nejlepšího přítele – ‚pokrevního bratra‘ – Karla Krause). Protože měli v úmyslu zařídit si nově byt, zavedl je Dr. Kraus ke svému bratru Rudolfovi, jehož interiéry upravoval a zařizoval právě Loos. Protože se jim uspořádaní i zařízení bytu líbilo, udělili Loosovi zakázku, aby jim vytvořil útulný domov v Plzni. Paní Hirschová vzpomínala, jak Loos po prohlídce prostor zanesl své nápady spontánně během půl hodiny na papír. Tato první skica byla tak dobrá, že pak podle ní provedli plány do nejmenších detailů“.

Pětipokojový byt v prvním patře domu upravoval plzeňský stavitel František Kotek. Společenské prostory, oddělené tzv. rabitzovými příčkami, byly řazeny podél průběžné osy, ložnice navazovala na dětský pokoj. Později, mezi lety 1929–1930, přibyl ještě směrem do dvora pokoj s verandou obložený žlutavým travertinem, strop byl omítnut bíle. Okna dělená příčkami odrážela dobovou zálibu v Japanismu, stejně jako černé a zelené lakování vestavěných skříní a stolu, obklopeného sedacím nábytkem z pedigu. Tato sedadla, k nimž Loose inspirovala podobná, spatřená při návštěvě rakouských lázní Bad Hall, použil Loos zcela poprvé právě u Hirschů. Do rozhlehlé zahrady domu se otevírala prosklená čelní stěna s otevíratelnými dveřmi. Dnes bohužel tyto nádherné prvky nahrazují nevzhledné luxfery. Stěny salonu pokrývalo mahagonové obložení, čelní stěnu zdobil zabudovaný krb s měděnou žaluzií, obložený mramorem. Do salonu se otevíral hluboký výklenek s polstrovanou lavicí. Střední průchod vymezily obložené pilíře se zrcadly po stranách. Prosklené posuvné dveře umožňovaly oddělení bytových prostor. Malým skvostem byla zimní zahrada se sníženým podhledem a stěnami obloženými efektním šedavým řeckým černě žilkovaným mramorem Skyros. Nechyběly pevně zabudované nádoby na květiny. V hudebním salonu převládalo třešňové dřevo, tmavozelená tapeta nad dřevěným obložením ostře kontrastovala s bíle omítnutým stropem. Jídelnu Loos vybavil napodobeninami barokního stolu a anglických barokních židlí. V ložnici, která byla soukromou prostorou, převládalo obložení stěn z javorového dřeva, nechyběly vestavěné skříně na garderobu a „výklenek“ pro postel.

Byt zdobila typická Loosovská svítidla, dobře známá z dalších jeho interiérů, ať mladších, nebo pozdějších: Polokulovité svítidlo (tzv. Schneekessel -“sněhový kotlík”) v jídelně, dekorativní kovová nástěnná svítidla po stranách krbu a pak nejtypičtější Loosova hexagonální osvětlovadla s fazetovanými skly v kovových rámech. Za války byl dům zabaven „Německou říší“. Hirschovým, kterým jako židům hrozila smrt v nacistickém koncentračním táboře, se naštěstí podařilo včas továrnu prodat a emigrovat. Ještě během války z bytu zřejmě zmizel volný nábytek, byl rozkraden a rozprodán. Věra Běhalová zmiňuje přestavbu interiéru v roce 1962, byt však zůstal částečně zachován ještě počátkem let 20. století, kdy se v objektu nacházely školní jídelna a družina základní devítiletky z Tylovy ulice. Úpravy z roku 1996 však definitivně setřely původní dispozice bytu, rozděleného na menší obytné jednotky pro zaměstnance Západočeské univerzity. Na počátku 21. století současný vedoucí odboru památkové péče Města Plzně Ing. Karel Zoch zaznamenal v jediné místnosti zachovalý původní strop a řadu typických Loosovských detailů na schodišti domu. Věra Běhalová zřejmě nenarazila na informace o zachovaném bytu syna Hirschových Richarda ve druhém patře domu. (Neznámý Loosův apartmán pro mladého Richarda Hirsche, fakticky znovuobjevený až v 80. letech minulého století významným galeristou Vladimírem Lekešem).

…

Zapomenutá kunsthistorička Věra Běhalová – díl 3

Probádala a navrhla k památkové ochraně plzeňské realizace průkopníka moderní architektury Adolfa Loose. Ty, které se zachovaly až do 60. let 20. století, prakticky zachránila před zničením. V mládí tato rodačka z Prostějova prošla peklem lágrů, odsouzená za protikomunistickou špionáž. Když do Československa vtrhla roku 1968 vojska varšavské smlouvy, rozhodla se pro emigraci. Zde završila vysněná studia kunsthistorie, zveřejnila průlomový článek o plzeňských Loosových realizacích, etablovala se jako odbornice na secesní nábytek. Do Čech se pracovně podívala až po sametové revoluci.

Byla to Věra Běhalová, kdo rozpoznal a také zveřejnil rozdělení Loosova působení v Plzni do dvou časově oddělených etap: První, ranou etapu určila mezi roky 1907 až 1909, kdy byly zařízeny byty majitele továrny na drátěné zboží Viléma Hirsche a jeho společníka Otto Becka. Druhá etapa pak trvala od roku 1927 do počátku 30. let. Impozantní byt Hirschových jsme si přiblížili v letním vydání Vítaného hosta, zaměřme se nyní na luxusní interiér bytu Otto Becka. Podle pamětí Beckovy dcery Kláry, která se později stala třetí manželkou Adolfa Loose, Otto Beck jako mladý prokurista čítával zaníceně Loosovy články o moderním životním stylu v populárním listu „Neue Freie Presse“. Tou dobu zatoužil mít jednou Loosem navržený byt. Beckovi se velmi zamlouval Loosův způsob práce – velkorysost i otevřenost v přístupu k zákazníkovi, porozumění jejich touhám i potřebám.

Byt Otto Becka na Klatovské 12

Věra Běhalová přiblížila západním čtenářům jak byt, tak osudy rodiny Otto Becka takto: Byt rodiny Beckových se nacházel ve druhém poschodí činžovního domu továrníka Sigmunda Friedlera na Klatovské 12 v Plzni. Loos zde zařizoval tři pokoje; obývací pokoj, propojený vysokým a širokým průlomem s jídelnou, a ložnici. Obložení obývacího pokoje stejně jako vestavěné knihovny a polstrovaná lavice v sedacím koutě byly z bíle lakovaného měkkého dřeva, kretonové potahy zdobily pestré květinové vzory. Nad bílým obložením stěn probíhal pás tapet s květinovým vzorem na černém podkladě, strop byl omítnut bíle. Zdůraznění horizontál vytvářelo iluzi nízkého prostoru a opticky zvětšovalo pokoj. Stěny jídelny byly obloženy leštěným dubem v tabákovém odstínu. Jídelní stůl a židle byly vytvořeny po způsobu anglického barokního nábytku. Obložení stěn ložnice s vestavěnými skříněmi a postelovou nikou bylo ze světlého javorového dřeva. Nad ním obíhal místnost pás tmavé tapety, zbytek stěn a strop byly omítnuty bíle. Čelní stěnu postelové niky zdobil bohatě řasený bílý mušelín, okna zakrývaly bílé závěsy. Všechny ostatní závěsy byly ze světle žlutého hedvábí.

Můžeme-li soudit z dochovaných fotografií v rodinném archivu žijících příbuzných rodiny Beckových, v rozhlehlém bytě se odehrávala i celá řada společenských událostí: rodinné oslavy, maškarní večírky, bouřlivé silvestrovské oslavy v komických kostýmech apod. V roce 1928 Otto Beck požádal Adolfa Loose o pomoc s přestěhováním vybavení bytu na dnešní náměstí Míru 2, do druhého patra činžovního domu stavebního rady dr. Františka Müllera, spolumajitele významné stavitelské firmy Müller a Kapsa, pro něhož Adolf Loos navrhl svůj „nejkrásnější dům“ – luxusní vilu v pražských Střešovicích. Mimochodem, v přízemí zmíněného činžovního domu se nacházely projekční kanceláře firmy Müller & Kapsa, kde vznikly i plány pražské Müllerovy vily. Nájemce Beckových, Sigmund Friedler, potřeboval uvolnit byt na Klatovské pro svoji dceru Štěpánku, která se provdala za dětského lékaře Josefa Vogla. Věra Běhalová uvádí, že „po smrti majitele byl byt přibližně mezi lety 1937 a 1938 zlikvidován,“ některé kusy nábytku se Klářině matce, Olze Beckové, podařilo prodat, zbytek za války zmizel neznámo kam. V době po okupaci Československa se byt stal na delší dobu útočištěm pro děti Klářiny sestry Evy, kterým se jako zázrakem podařilo emigrovat do bezpečí. Jejich maminka Eva, provdaná Schanzerová, spáchala po anšlusu Rakouska sebevraždu. V okupované zemi hrozily protižidovské perzekuce, jako tomu bylo v Hitlerovském Německu. Evě, hospitalizované v té době se spálou v nemocnici, zmizela z obzoru veškerá naděje na únik a neviděla pro svůj život jiné východisko. Zánik bytu tedy nesl i pečeť tragédie. Navíc, Olga a Klára Beckovy byly v roce 1941 deportovány do koncentračního tábora v Terezíně. Obě byly posléze nacistickým režimem zavražděny. Životní pouť nadějné fotografky a slibné spisovatelky Kláry Beckové, autorky pamětí popisujících život s géniem Adolfem Loosem, byla násilně ukončena v Bikernieki poblíž lotyšské Rigy 19. ledna 1942. Plzeňský činžovní dům Müllerových byl v roce 1948 zestátněn a později došlo k rozsáhlým úpravám interiéru pro plzeňský Okresní ústav národního zdraví. Když dům v roce 1994 navštívil Evin syn Karel (Charles) Paterson a dcera Klářina i Evina bratra Maxe Janet Wilson, našli uvnitř někdejšího bytu zdravotnickou laboratoř. Potřebám zdravotní péče slouží dům dodnes.

Loos a Plzeň podruhé

Druhou etapu Loosova působení v Plzni zahájila úprava domu a zařízení bytu pro velkoobchodníka se dřevem Jana Brummela a jeho ženu Janu, rozenou Liebsteinovou. Jednalo se vlastně o dvougenerační byt se soukromými prostorami mladých manželů Brummelových a Janiny maminky, Hedviky Liebsteinové. Obě části bytu pak využívaly společné prostory a překrásnou, světlým dřevem kanadského topolu obloženou jídelnou. Budově a jejím osudům bude věnována další část článku. Věra Běhalová uvedla: „Manželé Brummelovi znali Loose rovněž z Vídně, znali také byt Hirschových, který se oběma líbil. Jana Brummelová, která se svou švagrovou Valerií dodnes používají byt zařízený Loosem, na něj stále rády vzpomínají. Jejich dům dnes přešel do vlastnictví státu a spravuje jej bytový referát Městského národního výboru v Plzni“.

Štěpánka a Josef Vogelovi

Manželé Voglovi vystřídali roku 1929 v místě původního Loosem navrženého bytu na Klatovské 12 rodinu Beckových. Protože se jim řešení původní interiéru líbilo, obrátí-li se na Adolfa Loose, zda by jim do uvolněných prostor nenavrhl interiér v podobném duchu. Šlo o docela slušný oříšek, do patra domu bylo nutno navrhnout dvě oddělené části: samotný byt Štěpánky a Josefa Voglových i ordinaci se zázemím dětského lékaře, místností pro rentgen a čekárnu. Nový byt, jak jej popisuje Věra Běhalová, sestával ze čtyř pokojů: Podélná osa probíhala obývacím pokojem a jídelnou, které byly navzájem propojené. Jídelnu vyhodnotila jako „plnou světla a jasu díky travertinovému obložení a bílému stropu, i zrcadlům důvtipně umístěným v bufetové nice a ve vitrínách. To vše harmonicky kontrastovalo s obývacím pokojem, zařízeném v decentních barvách: nad obložením z třešňového dřeva probíhala tmavozelená tapeta, krb z červených cihel byl rámován polopilíři z šedozeleného mramoru, strop zdobila neutrální bílá. Vestavěný nábytek byl vytvořen rovněž z třešňového dřeva.“

Zajímavým byl dětský pokoj, který dnes známe pouze z černobílých fotografií. Podobal se místnostem dětského pokoje v Müllerově vile. Stěny měl obložené dřevem lakovaným barevně stejně jako ostatní nábytek v kombinacích zelené, černé a žluté. Běhalová dále uvádí: „Pohovky pokrýval kretonový potah s jemným květinovým vzorem, strop i stěny byly omítnuty bíle.“ Nedaleko dětského pokoje Loos umístil ložnici, dnes rovněž nedochovanou. V ní převažovalo třešňové dřevo, mezi obklady a bílou omítkou stěn i stropu obíhala tmavozelená tapeta. Věra Běhalová v článku z roku 1970 zmínila ještě jako zachovalé skříňové stěny v bývalé ložnici bytu Voglových, radikální přestavba interiéru pro potřeby bytového podniku ovšem vedla k zachování pouze reprezentativních částí bytu: tedy jídelny propojené rozměrným průchodem s obývacím pokojem. Za zachování klíčového Loosem navrženého jádra bytu vděčíme právě Věře Běhalové, jejíž zásluhou byl interiér ještě před zásadními úpravami prohlášen kulturní památkou. Zatímco vestavěný nábytek obýváku i jídelny se zachoval do dnešních dnů, volný mobiliář během války zmizel. Proto při renovaci interiéru v roce 2014 nechal architekt Václav Girsa, přední odborník na restaurování památek, vyrobit kopie tohoto nábytku, jak je znám z fotografií bytu z 30. let 20. století, dílnou Vladimíra Boka. Jako předloha posloužila zachovalá původní křesla i židle z Brummelova domu. Štěpánce a Josefovi Voglovým se podařilo v roce 1939 emigrovat do Kanady. Dům byl zkonfiskován nacisty a sídlil v něm říšský pracovní úřad (odtud se vžil i název pro blízkou křižovatku ulic Klatovské s Americkou: U Práce). Když před několika lety navštívili Plzeň potomci rodiny Voglových, se zájmem navštívili také zrestaurovaný interiér, zachráněný i díky výzkumům a úsilí Věry Běhalové.

…

Zapomenutá kunsthistorička Věra Běhalová – díl 4

Plzeňské Loosovy interiéry, pomyslná „výkladní síň“ města – bez nadsázky světového významu, vděčí za svou záchranu kunsthistoričce Věře Běhalové. Ta po kruté anabázi nejhoršími ženskými lágry někdejší totality nastoupila v čase uvolnění během 60. let 20 století do plzeňského střediska památkové péče. Zde se mimo jiné zabývala právě Loosovou plzeňskou tvorbou a většinu jeho realizací doslova „v hodině dvanácté” navrhla na památkovou ochranu.

Brummelův dům

Druhé období Loosova působení v Plzni Věra Běhalová vymezuje od roku 1927 do počátku 30. let 20. století. Tato druhá etapa začala přestavbou domu a úpravou bytu pro obchodníka se dřevem Jana Brummela i jeho ženu Janu. Elegantní a nepřehlédnutelný dům stojící v Husově ulici 58 (za Věry Běhalové se jmenovala Leninova) patří k výjimečným Loosovým plzeňským realizacím, protože zde došlo nejen k úpravě interiéru, ale rovněž Loosovské přestavbě a úpravě uliční fasády, tedy exteriéru domu. Velkou měrou Loosovi pomáhal také jeho plzeňský spolupracovník Karel Lhota. Brummelovi viděli Loosovy realizace ve Vídni, kromě toho že se samozřejmě znali s dalšími plzeňskými klienty Adolfa Loose, neboť patřili ke komunitě plzeňských Židů. Brummelův dům, který je péčí soukromého vlastníka nejlépe zrestaurovanou ukázkou Loosova plzeňského architektonického dědictví v Plzni, by svým příběhem vydal na román. Nejenže přežil zničující spojenecké bombardování města na konci války (přes ulici stálo ředitelství plzeňské Škodovky, náletem zcela zničené, na jehož místě se dnes nachází rozlehlé náměstí Emila Škody), i jeho interiér zůstal zachován. Dům a přilehlý sklad dřeva byl nuceně převeden do vlastnictví sudetoněmeckého obchodníka se dřevem Adolfa Strauba z Kašperských Hor, jenž se jako konkurent s Janem Brummelem znal ještě z předválečného období. Adolf Straub se s rodinou sice nastěhoval do bytu Brummelových, dovolil ale manželům Brummelovým i matce Jany Hedvice Liebsteinové bydlet v bytě ve druhém poschodí, určeném původně pro domovníka. Podporoval Brummelovy i později dovedně dodávanými potravinovými balíčky do koncentračního tábora v Terezíně a v dubnu 1945 klíče od domu předal švagrové Jana a Jany Valerii Brummelové, kterou po dobu války zaměstnával jako uklízečku. V bytě ponechal vše v původním stavu a odjel zpět s rodinou do Kašperských Hor. Po odsunu do Rakouska a rozvodu dokonal život v klášteře.

V roce 1962 došlo k „nucenému darování“ domu státu, protože jeho údržba nebyla už v možnostech majitelky. Věra Běhalová, která v 60. letech Loosovy plzeňské práce zkoumala, k tomu ve svém článku Plzeňské byty Adolfa Loose uvedla: „Jana Brummelová, která se svou švagrovou Valerií dodnes používá byt zařízený Loosem, na něj (Loose) ráda vzpomíná. Její dům přešel do vlastnictví státu a spravuje jej bytový referát Městského národního výboru v Plzni“ (rodina dům získala zpět restitucí až v roce 1992). Věra Běhalová s Brummelovými navázala velmi srdečný vztah, který přetrval i období její emigrace, s níž jí paní Valerie Brummelová pomohla jak radou, tak poskytnutím vídeňských kontaktů. Věře Běhalové se ještě podařilo nechat interiér prohlásit v roce 1969 památkou (celá budova je památkově chráněna teprve od roku 2002), tedy docílit jeho (dodnes jsou zde zachována unikátní leptaná skla z roku 1970 od plzeňského autora Karla Březiny). Sama Věra Běhalová označila ve svém článku byt Jana a Jany Brummelových za nejlépe dochovaný Loosův interiér v Plzni jak díky valné většině zachovaného vestavěného, tak dochovaného volného Loosem navrženého nábytku v původních prostorách. My můžeme pouze dodat, že po náročném restaurování interiéru i celé budovy, které bylo dokončeno až ve 21. století a o něž se zasadil současný majitel pan Michal Brummel, platí slova Věry Běhalové i dnes, a dokonce ještě větší měrou.

Byt Lea Brummela

Zajímavou kapitolu v dějinách plzeňských Loosových interiérů představuje byt vytvořený Loosem pro Lea Brummela v prvním patře činžovního domu na Klatovské 140. Leo Brummel byl bratrem již zmíněného Jana Brummela (je zajímavé, že bratři Brummelovi si vzali rovněž plzeňské sestry Liebsteinovy). Věra Běhalová měla možnost seznámit se se zbytkem tohoto zajímavého interiéru. V poválečném období byl původní byt zaujímající celé patro rozdělený na dvě menší bytové jednotky a ty pak přiděleny nájemníkům, kteří přišli o své byty při bombardování Plzně. Rodina Lea Brummela bohužel téměř celá zahynu-la v koncentračních táborech, s výjimkou dcery Evy, která se stala jedním z tzv. Wintonových dětí (po válce se rozhodla, i s ohledem na společenský vývoj v Československu, žít v Anglii). Rodině Krásových, které byla přidělena část rozděleného bytu, v níž se nacházela Loosova jídelna s odpočinkovým koutem, se nelíbil právě odpočinkový kout, a tak jej nechala odstranit.

Věra Běhalová upozornila na japonskou inspiraci při řešení dochované jídelny, na jednoduché geometrické formy. Plochy stěn byly rozčleněny červenočernými dřevěnými lištami do pravoúhlých ploch, potažených stříbrnými tapetami Grass-Cloth. Na stěnách byla zavěšena jako velmi vhodný doplněk tzv. kakemona, japonské vertikální závěsné svitkové obrazy. Poněkud zvláštně dnes působí dvě vestavěné skříně, zasahující do nesymetricky umístěného okenního otvoru. Lze je dokonce zahlédnout z protější tramvajové zastávky, ví-li člověk, kam se má dívat. Mezi skříněmi byl umístěn dřevěný rám, potažený žlutým hedvábným plátnem, který vytvářel jakýsi barevný filtr, prosvětlující jídelnu. Proti oknům se nachází plocha složená ze šestnácti obdélných zrcadel, vyplňující niku nad bufetovou skříní. Věra Běhalová píše, že zrcadla odrážela barevnou kompozici „ne nepodobnou kubistickému obrazu“. Místnosti dominoval pravoúhlý lakovaný stůl doplněný pediggem vyplétanými židlemi. Zajímavé a pro Loose neobvyklé bylo vystavení kopie této jídelny na kolín-ské výstavě Raumausstellung uspořádané nábytkářskou firmou bratří Schumannových v roce 1931.

Sousednímu odpočinkovému koutu dominoval krb obložený žlutým travertinem v kontrastu k černě potaženým rohovým lavicím. Nad lavicemi zářily žlutě lakované knihovny a prostor doplňovaly čer vené oválné stolky se žlutě a hráškově zeleně zbarvenými Loosovými „egyptskými stoličkami“. Na přelomu 20. a 21. století jsem měl možnost hovořit se staršími manželi, jeden z nich určitě pocházel z rodiny Krásových (poskytli mi unikátní fotografie interiéru, jak vypadal ještě v 50. letech 20. století). Vyprávěli, že z Loosových vestavěných skříní nebyla maminka Krásová právě nadšená, špatně se prý za nimi uklízelo. Jídelna pak zůstala zachována nejspíš proto, že odstranění a hlavně náhrada vestavěného nábytku, by tehdy bylo finančně náročnou záležitostí.

Věra Běhalová také upozornila na přelakování dřevěných prvků jinými barvami, zatímco prostorové uspořádání označila za dochované podstatnou měrou. Pravděpodobně díky malé ochotě nájemníků pouštět do jedinečného interiéru kohokoliv pátrajícího po Loosových plzeňských pracích vešlo ve 2. půli 20. století omylem v povědomí, že interiér zcela zanikl. Během dubna 2011 městský památkář Karel Zoch oslovil majitele domu s prosbou o možnost prohlídky bytu, ve kterém se měl kdysi nacházet Loosův interiér vytvořený pro Lea Brummela. Ke svému úžasu zjistil, že vestavěný nábytek jídelny zůstal velkou měrou zachován a dnes představuje svou nedotčeností značný unikát v rámci Plzně. Laskavostí majitele je čas od času umožněna Loosovským badatelům a dalším odborníkům výjimečná prohlídka bytu. Věra Běhalová připravovala prohlášení zachované jídelny v někdejším bytě Lea Brummela památkou, kvůli své emigraci však nestihla tento krok dotáhnout do cíle. Návrh k prohlášení cenného interiéru nakonec podal v roce 2017 Karel Zoch.

Vilém Kraus

Dalším z interiérů, vděčícím Věře Běhalové za záchranu, je zrestaurovaný a veřejně přístupný Loosův skvost, někdejší byt chemického inženýra Viléma Krause v Bendově 10. Byt návštěvníky okouzlí nekonečným odrazem dvou protilehlých zrcadlových stěn v obýváku (s nezbytným Loosovským krbem), který průběžně přechází do jídelny opatřené bufetovou skříní. Nepřehlédnutelným prvkem je efektní mramorové obložení zrcadlových a dělících pylonů, stejně jako vysoce lesklý mahagonový strop. Návštěvníky také okouzluje v chodbě zvláštní skříň s otevíracími boxy určenými na prádlo k vyprání nebo „tajný“ průchod z chodby do ložnice, vyhýbající se někdejší pracovně Ing. Krause. S ohledem na nedostatek historické fotografické dokumentace brněnský architekt Ludvík Grym zvolil při obnově interiéru na prahu 21. století cestu pietního ošetření dochovaných prvků, které akcentuje střídmost řešení nedochovaných částí někdejšího rozlehlého bytu. Zajímavá je zmínka Věry Běhalové o dochovaném původním nábytku, postelích, osvětlovacích tělesech, které se v interiéru prokazatelně nacházely ještě v 60. letech 20. století. Běhalová, která interiér navrhla v roce 1969 (tedy těsně před odchodem do emigrace) k památkové ochraně, doslova uvedla: „Nynější majitelka, paní Zimmermannová, o dosud existující zařízení bytu dobře pečuje“. Nicméně v současnosti je všechno toto vybavení bytu nezvěstné.

Detektivní příběh jídelny velkouzenáře Leopolda Eisnera

Doslova detektivkou je příběh Loosova interiéru zařízeného roku 1930 Adolfem Loosem pro velkouzenáře Leopolda Eisnera. Byt se nacházel v prvním patře již zbořeného domu, který stával v Šafaříkových sadech 9 (dnes se na jeho místě zčásti rozkládá rozlehlý Palác Ehrlich od architekta Bořka Šípka). Eisner hledal někoho, kdo by vhodně zařídil část jeho bytu, konkrétně šlo o jídelnu s odpočinkovým koutem. Protože se znal s podnikateli Hirschem a Beckem a viděl i jejich byty, navržené Adolfem Loosem, jeho rozhodnutí bylo jasné. Domluvil ještě, aby Loosovi byl k ruce jeho synovec ze Sokolova, studující architekturu, Kurt Unger. Loosovi se podařilo mladého Kurta Ungera doslova okouzlit. Mladík si prošel všechny Loosem navržené plzeňské byty, a nakonec se vyslovil, že „u Loose se naučil více než za celých pět let na škole“. Zájem o Sionismus přivedl Kurta Ungera v roce 1936 do Anglie, odkud o rok později vycestoval do Palestiny (která tehdy byla anglickým správním územím). Tento krok Kurtu Ungerovi zachránil život, unikl tak peklu nacisty rozpoutanému holokaustu v Evropě. Později pak Unger (přijal židovské jméno Jehuda), který se usadil v Haifě, šířil Loosovy myšlenky na území Palestiny a Izraele.

Velkouzenář Eisner se dočkal skvostně řešené selsky jednoduché jídelny ve stylu španělské hospody, tzv. bodegy. Podle Ungera ji Loos považoval za nejkrásnější ze svých jídelen. Leopold Eisner unikl v roce 1939 před holokaustem odjezdem do Bolívie, příbuzní však (krom synovce Kurta) zahynuli v koncentračních táborech. Po válce byl dům se zázemím uzenářské firmy Eisnerem restituován, později však (s ohledem na politický vývoj v poválečném Československu) – hlavně kvůli uzenářské firmě – došlo znovu k jeho zabavení ve prospěch národní správy.

Věra Běhalová v 60. letech 20. století stihla interiér ještě zdokumentovat a popsat s tím, že zmínila dochované obložení stěn; o vestavěné polstrované lavici a baru uvádí, že došlo k jejich výměně. Dočteme se, že „současný uživatel H. Štádler nezpůsobil žádné škody“ a že „dům je v současnosti (rok 1969) v rámci kompletní přestavby městské čtvrti odsouzen ke zbourání“. Přesto se jí podařilo na poslední chvíli zajistit interiéru památkovou ochranu. Počítalo se s tím, že bude přenesen do jiného objektu. Nyní do příběhu vstupuje zmíněný detektivní prvek. V roce 1973, kdy Věra Běhalová již pobývala v emigraci, došlo ke zjištění, že obložení a dochované vybavení Eisnerovy jídelny zmizelo! Viníka se nikdy nepodařilo vypátrat. Zbývá tedy naděje, že třeba i s odstupem času jednou dojde ke znovuobjevení těchto prvků v něčí vile nebo luxusní chatě a s touto Loosovou prací se budou moci znovu seznámit odborníci i veřejnost.

…

Zapomenutá kunsthistorička Věra Běhalová – díl 5

 

V 60. letech zachránila plzeňské interiéry navržené Adolfem Loosem. Její práci přerušil v srpnu 1968 vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa, který ukončil nadějně probíhající politické uvolnění. Vzpomínka na utrpení v lágrech během 50. let a strach ze společenského vývoje přiměli Věru emigrovat. Na Západě si pak splnila životní sen: Stát se promovanou kunsthistoričkou. Po pádu železné opony se nebila v prsa a nežádala prebendy za zásluhy, takže v Čechách nevstoupila do širšího povědomí veřejnosti…

Hudební salonek v luxusním bytě Hugo Semlera            

Dalším z plzeňských Loosových interiérů, který Věra Běhalová prozkoumala, popsala a navrhla k prohlášení památkou, se stal rozlehlý byt rodiny podnikatele Hugo Semlera na Klatovské 19. Firma se světově proslavila zejména výrobou gramofonových jehel a dalšího příslušenství značky SEM. Byt se nacházel v prvním patře budovy, jejíž přízemí zaujímaly kanceláře firmy. Druhé patro obývala matka bratří Huga a Oskara Semlerových, Bertha. Počátkem 30. let 20. století se zřejmě rodina obrátila na Adofla Loose s žádostí o provedení moderní dvoupatrové nástavby domu. Od projektu, k němuž jsou zachovány dva plány, datované k roku 1932, však rodina ustoupila, pravděpodobně z finančních důvodů. Oskar Semler si krátce po Loosově smrti nechal upravit luxusní byt ovlivněný Loosovým stylem s prvky Raumplanu podle návrhu Heinricha Kulky, nejvýznamnějšího z Loosových žáků a spolupracovníků. Apartmán zaujímá rozsáhlý prostor v činžovním domě na Klatovské 110.

V prvním patře domu na Klatovské 19. byl nakonec podle Loosova návrhu mezi lety 1931–1932 VYTVOŘEn dámský pokoj, označovaný také jako hudební salonek. S Loosem na úpravě interiéru spolupracoval jeho žák a spolupracovník Norbert Krieger. Běhalová prostor popsala jako „velmi dekorativní“. Efektní obložení zrcadlově kladenými vzory řezaných desek mramoru Fantastico dodnes jitří fantazii návštěvníků. Nechybí zrcadlové niky, prostřední je dokonce opatřena krbem z červených cihel. Zrcadla ve výklencích nad prosklenými knihovnami rozkládala a nově skládala prostorový obraz, kromě přisvětlení místnosti. Historické snímky prozrazují vybavení nábytkem, který typově odpovídá ostatním Loosovým interiérům. A samozřejmě – nechybí klavír.

Osud židovské rodiny Semlerových patří k těm šťastnějším. Když bylo jasné, že politický vývoj v Evropě směřuje k okupaci Československa, což by znamenalo pronásledování Židů, prodala rodina Huga Semlera firmu Pražské železářské společnosti a odjela do emigrace v Kanadě. Jak při návštěvě Plzně v roce 2014 potvrdili potomci Semlerových, s rodinou putoval do nového domova i volný nábytek z jejich bytu. Někdy až dobrodružné okolnosti odchodu do emigrace popsal ve své knize Rodinné těžítko Hugův synovec Will Semler. Česky tyto paměti vyšly v roce 2015.

Zabraný židovský dům po okupaci země využíval pro své potřeby wehrmacht. V místnosti, sousedící s Loosovým hudebním salonkem, se při podpisu kapitulace 6. května 1945 zastřelil vojenský velitel města Georg von Majewski. Ani po válce však dům nebyl Semlerovým vrácen, pro změnu si jej ponechala československá armáda. V doprovodu důstojníka zkoumala na konci 60. let objekt také Věra Běhalová, která navrhla prohlášení cenného interiéru kulturní památkou. Stalo se tak v roce 1969. Tím bylo zabráněno nežádoucím úpravám, které by v budoucnu mohly interiér poškodit. Dlužno dodat, že vojáci se k interiéru chovali poměrně citlivě. Vojenská správa přestala objekt využívat v roce 1996. O deset let později předala prázdný dům městu Plzni. To se po nějaké době ovšem pokoušelo zchátralého objektu neúspěšně zbavit. V současné době se uvažuje, že by do budovy mělo být přestěhováno muzeum generála Pattona, mapující osvobozování západních Čech americkou armádou. V jeho rámci by byl přístupný i hodnotný Loosův interiér, který lze v současnosti navštívit pouze příležitostně.

Čekárna zubařské ordinace dr. Samuela Teichnera        

Jiný z dochovaných plzeňských interiérů od Adolfa Loose se nachází se tzv. Weinerově domu na náměstí Republiky 22, jehož přízemí zaujímal Weinerův obchod koženým a galanterním zbožím. Plzeňská veřejnost ovšem žije často v omylu, že Loos vytvořil velký dochovaný bytový interiér Pavla a Lili Weinerových v nejvyšším podlaží domu. Takto byl interiér prezentován i při občasných prohlídkách koncem 90. let 20. století. Ve skutečnosti jde o byt ztvárněný v Loosově stylu některým z jeho žáků, pravděpodobně Norbertem Kriegerem nebo Heinrichem Kulkou. V domě Adolf Loos navrhl o patro níže velkoryse pojaté prostory čekárny mezi dvěma zubařskými ordinacemi dr. Samuela Teichnera. Tato místnost byla původně obložená hnědě mořenými dubovými deskami. Stěny i strop Loos navrhl vymalovat bíle. V prostoře se nacházela pestře lakovaná skříňová stěna z měkkého dřeva a volný mobiliář: stůl, křesla a egyptské stoličky, rovněž z měkkého dřeva, lakované modře, žlutě, černě a zeleně. Když koncem 60. let interiér zkoumala Věra Běhalová, sídlila v někdejších prostorách zubní ordinace dr. Teichnera Státní potravinářská inspekce. O tomto méně známém Loosově interiéru se v zásadním článku kunsthistoričky Běhalové, uveřejněném v roce 1970 již v emigraci, dočteme, že z původního vybavení zbylo jen obložení stěn čekárny a jedna skříňová stěna. Dnes se zde nachází byt, který není přístupný veřejnosti.

Naschauerovi, obchodníci se zrcadly    

Asi nejméně známým a téměř nedochovaným Loosem navrženým plzeňským interiérem je někdejší byt Huga a Olgy Naschauerových. Paní Naschauerová byla jedním z Loosových klientů, se kterými měla Věra Běhalová příležitost osobně mluvit. Naschauerovi Běhalová popsala jako majitele továrny na zrcadla, že Hugo Naschauer stál v čele velké rodinné sklářské firmy. Hlavní podnik sídlil ve Stříbře vedle nádraží, ale měl i další filiálky v západních Čechách. Na jaře roku 1925 se novomanželé Naschauerovi přestěhovali do rohového bytu ve druhém patře domu v Husově ulici 20. Zřejmě s ohledem na společenské postavení, které zaujímali, si nechali mezi lety 1931–1932 odpovídajícím způsobem upravit byt. Podoba interiéru je dnes prakticky neznámá. Podle popisu Běhalové měl být interiér proveden v hnědě mořeném a leštěném dubu.

V roce 1938 se Naschauerovi přestěhovali do funkcionalistické novostavby v tehdejších Kramářových sadech (dnes sadech Pětatřicátníků 4), tedy velmi prestižní adresu v centru města v sousedství Velkého divadla. Věra Běhalová uvádí, že přestěhování a přepracování bytu, situovaného do prvního patra na nové adrese, se tehdy, pět let po Loosově smrti, ujal Loosův spolupracovník Norbert Krieger. Část židovské rodiny Naschauerových okupaci přežila, část zahynula v koncentračních táborech. Dům jim patřil ještě počátkem 50. let 20. století, přibližně o deset let později byl vyvlastněn. Do rukou se členům rodiny vrátil až po sametové revoluci. Z původního vybavení se dochovaly jen dvě vestavěné skříně ve vstupní partii bytu.

Za okny mrazilo srpnové slunce…          

V atmosféře politické oblevy 60. Let se jistě lépe a nadějněji dýchalo i Věře Běhalové. Konečně mohla pracovat v oblasti, která jí byla blízká a dotýkala se umění. Loos představoval silný progresivní prvek v architektonickém průměru plzeňské zástavby, významem značně překračující nejen hranice města, ale i celého Československa. Věřím, že při Loosovských bádáních musela Věra Běhalová do jisté míry pociťovat i určité vzrušení. Jak napovídá její pozdější práce v emigraci, nešlo o náhodný zájem. Věře Běhalové byly jasné architektonické i umělecké kvality Loosových plzeňských prací, uměla je zhodnotit a zařadit do kontextu. Pronikání k jejich tajemství neslo i určitý punc dobrodružství, stejně jako snaha o záchranu těchto vzácných interiérů.

Pověstným byl v té době její Velorex, levná trubková tříkolka potažená koženkou, na kterou měla nárok jako invalida. O svých zážitcích z 50. let Věra Běhalová příliš nemluvila, lidé na ni vzpomínají vesměs jako na usměvavou příjemnou dámu. Jak podotkl historik Slezského zemského muzea v Opavě Kamil Rodan, který s mravenčí pílí sestavil životní příběh Věry Běhalové, nejvíce dokladů k jejímu životu nalezneme v archivech STB a policie. Tyto prameny samozřejmě po jejím propuštění z lágrů slábnou. Na její Loosovská bádání dnes v Plzni upomínají vypracované karty památek, zachované na současném Územním odborném pracovišti Národního památkového ústavu. Další mozaiku Věřina života poskládal historik Rodan ze vzpomínek členů rodiny a pamětníků.

Není divu, že invaze Sovětské armády s vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla pro Věru Běhalovou šokem – jako pro většinu československých občanů. Věra si navíc pamatovala vše, co zažívala po roce 1948, účasti ve spolku katolické mládeže, monstrproces i odsouzení a krutých sedm let v lágrech a kriminále. Není divu, že dostala strach, aby se to vše neopakovalo. Během roku 1968 Věra Běhalová s pomocí známého vycestovala do Rakouska a přihlásila se zde na univerzitu. Nastupující normalizační garnitura však začala stahovat zahraniční studenty zpět do země. Věra se rozhodla přijet do Československa až s koncem studijního roku. Dobu tehdy plně vystihl písničkář Karel Kryl verši: „Za okny mrazilo srpnové slunce a křičelo na lidi – pamatuj!“ Věra Běhalová viděla zhoršující se poměry, vyhazovy lidí z práce a celkové utahování šroubů i nastupující atmosféru strachu. Logicky dostala strach z nadcházejícího politického vývoje. Musela se rozhodnout rychle. Dne 20. října 1969 se definitivně rozhodla pro emigraci v Rakousku.

Splněný sen – téměř po 40 letech!        

Jako emigrantka se téměř ihned přihlásila ke studiu archeologie a dějin umění na vídeňské univerzitě, což jí umožnilo stipendium Nadace Fritze Thyssena z Kolína nad Rýnemm. Studium zakončila v roce 1974. Tehdy vznikla i její průkopnická disertační práce o švýcarské vile Karma od Adolfa Loose. Konečně se stala diplomovanou kunsthistoričkou s titulem Dr. Phil. Věře Běhalové tehdy bylo 52 let a prakticky si začínala od nuly budovat svoji odbornou kariéru. Publikovala článek o sochařce Haně Wichterlové, rovněž rodačce z Prostějova, průlomový text z roku 1970 o plzeňských bytech navržených Adoflem Loosem.

Za hranicemi železné opony také potkala další bývalé Loosovy klienty. Srdečně si psala s jeho někdejším velkým přítelem, malířem Oskarem Kokoschkou. Nezabývala se ovšem jenom Loosem, stala se uznávanou odbornicí na secesní nábytek, o kterém v roce 1981 vydala knihu Möbel des Jugendstil. Dalšími tématy byla práce prvorepublikového českého sdružení užitého umění a designu Artěl nebo český kubismus. Zajímal ji i slavný rakouský malíř, grafik a designér Koloman Moser. Za svůj sen a získanou svobodu však Věra Běhalová zaplatila vysokou cenu. Její odchod psychicky neunesla maminka Terezie, která zůstala v Československu sama. Tatínek Věry Běhalové zemřel již v roce 1965. Věřina maminka strávila zbytek života opečovávaná ústavními sestrami v obci Jesenec. Zemřela roku 1974. Věra však nemohla ani přijet na pohřeb, protože jí hrozilo zatčení za emigraci.

Ve Vídni působila i v řadě odborných a krajanských spolků. Mnozí také vzpomínají na její nezištnost, výlety po památkách v malém legendárním citroënu dyane, kterému přezdívala „Dianka“. Později si pořídila volkswagen Polo, říkala mu „Oskárek“. Platilo prý, že když měla zrovna peníze, své přátele a doporučené návštěvy zpoza „železné opony“ hostila. Její byt na vídeňské Hadikgasse 112/29 tak vstoupil do legend i mezi českými odborníky na architekturu či studenty. Historik architektury Zdeněk Lukeš, který Věru Běhalovou poznal v polovině 80. let při návštěvách Rakouska, ji po sametové revoluci přizval v Čechách ke spolupráci na velké výstavě o slavném slovinském architektu Josipu Plečnikovi. K plné rehabilitaci Věry Běhalové došlo v prosinci 1990. Přání vrátit se do Československa se Věře Běhalové ovšem nikdy nesplnilo. Jezdila sice do lázní ve Velkých Losinách a usilovala o přestěhování se do Olomouce, kvůli odborné knihovně a univerzitnímu světu, ale nevyšlo to. Zemřela 6. ledna 2010 ve Vídni. Její hrob ovšem můžeme navštívit v rodném Prostějově.

Milé vzpomínky si na Věru Běhalovou zachovala i kunsthistorička Maria Szadkowská, kurátorka Loosova „nejkrásnějšího domu“, pražské Müllerovy vily: „Věra byla fantastický člověk, plný energie a víry, že vše se děje pro naše dobro!“

 

Autorem článku je plzeňský publicista Mgr. David Růžička